Za dva dny mám být dospělá.

18. května 2017 v 4:42 | baterka103/Micka |  •Stuff about me•
Tak jsem sem po nějaké době opět zavítala a tentokrát i něco napsala. Ta nostalgie a retro aura blog.cz mě vždy dokáží určitým způsobem uklidnit a odreagovat. (až na ty reklamy) I to, že sem v podstatě nikdo nechodí je mi pohodlné. Takové moje malé místečko ukryté v hlubinách internetu, kterému jeho limity dávají potenciál, který se mi tak líbí. Safe space bez intimidating komunity. Ale i tak se musím naučit ho používat.
Od posledního článku se v mém žití udál vcelku velký posun. Nebo alespoň "velký" oproti každodením blbostem. Začala jsem víc cestovat, starám se o kočku, tak nějak jsem si dala pokoj dohromady a koupila si populární japonskou knížku o uklízení.
 

Prokrastinace hlubokého kalibru

2. září 2016 v 1:39 | Baterka |  •Stuff I said•
Zdravím všechny*
*Ahoj Vědmi, mám Tě ráda c:


Vím, že už je to tu silně vymřelé, ale když jsem si dneska všimla maličké záložky "blog.cz" dřímající na mém prohlížeči, tak mě tak napadlo se sem jen tak podívat. Nebo abych to upřesnila, chtělo to víc, než jen pohled na záložku. Před pár dny jsem úplnou náhodou při surfování rozlehlými sítěmi internetu (ach, jaké to zázračné místo) narazila na osobní stránku kreslíře Justina Hubbella a dala se do pročítání jeho komiksů od samého začátku. Myslím, že jsem původně vyhledávala "Why do lesbians wear flannel", tedy "Proč nosí lesby kostkované košile". Zjištění, že tento stereotyp by mohl mít i hlubší historii týkající se ženských práv a feminismu mě trochu překvapil, ale to už odebíhám od tématu, které stejně ani pořádně nemám.

Každopádně jsem se do Justinových komiksů zabrala a po přečtení... Řekněme úctyhodného množství jeho práce jsem se rozhodla mu napsat svůj ohlas do komentáře...... Což jsem ještě neudělala, protože po objevení kolonky "Website URL" se mi připomnělo tohle prazvláštní místo a radši jsem ho šla zkontrolovat, abych se až tak neztrapnila před veřejností, která stejně neumí česky. A teď prokrastinuji od prokrastinace před balením se na zítřejší výlet, tím, že píšu tuhle slátaninu.

No a teď jsem si tak řekla, že bych to tu mohla konečně trošku předělat... Jestli teda budu mít za těch pár dní čas... A hlavně jestli se mi bude chtít. Nerada to říkám, skoro mě až bolí to říkat, ale můj život potřebuje řád. Od toho dne, co jsem se vrátila ze dvou týdnů strávených ve stanu na táboře do téhle temné pražské díry plné neřádu a neřádů, jsem si uvědomila, jak špatně na mě tohle místo působí. Myslela jsem si, že mi (díky bohu) zůstane táborový režim - vstávání ráno, spaní večer - jako normální člověk. No blbost. Od chvíle co jsem tady ulehla, veškeré zbytky motivace ke vstávání mi byly vysáty. Když kvůli něčemu dopoledne vstávat nemusím, spím min. další tři hodiny navíc. Má ložnice nemá žádná okna. Chybí mi tu to sluneční světlo, co by mi řeklo "Koukej žít, kreténe!!". Nebo aspoň mojí lidštější části. Je tu jen to jediné, protáčecí okno, olemované kaktusy, sukulenty a pěknými kamínky. Z toho okna je ucházející výhled na protáhlou střechu budovy, společně s poměrně hlučnou klimatizaci, bežící denně od osmi do osmi. Okno mívám otevřené jak často jen můžu, což neplatí v noci, protože noc s otevřeným oknem je z nějakého důvodu přemnožená komáry. Za jednu noc spánku tady s otevřeným oknem jsem měla mnohem víc štípanců, než za celý pobyt na táboře. No paráda. Opakuji, že okno je protáčecí, tudíž na něj nejde dát síťka. Pak je tu třeba nábytek... Řekněme směs různě poděděných krámů přinucených k soužití se všudypřítomnými chomáčky vlasů, pavouky a náhodným bordelem kdovíodkud, včetně mě. No a celkově mi tak došlo, že tohle asi není úplně to nejzdravější prostředí k prosperujícímu životu. Ale abych si pořád jen nestěžovala, tak chci dodat, že jsou tu moc hezké zdi a strop. Má to tu dle mého docela potenciál, tak se těším na předělávání. Jen se zbavit těch krámů a začít co nejdřív.

O tomhle všem nepíšu jen kvůli tomu, že se potřebuju vykecat o tom jak "strašně" se mi žije, ale hlavně chci říct, že mě překvapilo, jak moc mě moje prostředí ovlivňuje, aniž bych si toho pořádně všímala. Vždy jsem si myslela, že moje pocity a výkonost vychází jen ze mě, což asi není tak úplně pravda c: Tak já už končím, musím se sbalit a jít spát.


Nepřestávejte zpochybňovat!
Vaše Baterka

Erm...

1. dubna 2016 v 18:52 | baterka103/Micka
Ahoj? Asi stále žiju.
 


Nová Škola a Má práce

3. září 2015 v 15:45 | baterka103/Micka |  •Stuff I said•
Zdravím všechny zbloudilé duše.

Rovnou se omlouvám, že tu přes prázdniny nic nebylo, ale potřebovala jsem oddych a... Znáte mne. :D
Momentálně jsem nastoupila na konzervatoř a můj denní život prochází značnou změnou a samozřejmě to nějakým způsobem ovlivní i tenhle blog. (Ty reklamy jsou už odporný) Řekla bych, že hlavní důvod proč sem moc nepíšu je, že se mi nechce přetahovat fotky z mobilního zařízení do pevného a nic moc jiného ke psaní nemám. Dnes to zase nebude nic dlouhého, ale plánuji brzy přidat to, co jsem už dlouho slibovala.
Přecházím tedy k tomu, co jsem chtěla sdělit.

Všichni víme, že život není vůbec lehký a přitom vlastně není ani tak těžký. Život je zvláštní, obzvláště lidský život, postavený na nepřirozených věcech, co si naše rasa sama stvořila. Internet, práce, peníze, škola, doprava, záchody, drogy, lednice, mrazáky, léky, umění, baterky, anime... To všechno jsou věci, které potřebujeme k životu, ale vlastně to tak není. Je to všechno jen lidský výmysl, ke kterému jsme se upoutali a v naší momentální společnosti se ho jen tak nezbavíme. (A zase kecám o něčem úplně jiném)
Moje práce pro někoho možná nevypadá důležitá, ale já bych bez ní nemohla žít. Moje práce je místo, kde jím, spím, učím se, kreslím, vyrábím, píšu, hraju, čtu, místo odkud odcházím, přicházím, místo kde, to miluju i nesnáším. Za svou práci nedostávám peníze, protože je nepožaduju. Je to pro mně samozřejmost, kterou nemohu, nebo spíše nesmím ztratit. Bez mé práce bych to nebyla já.

Divadlo je moje práce, divadlo je můj domov, divadlo je Mein Teil.

V našem světě bohužel snad nic nefunguje bez peněz. Lidé jsou penězi tak zblblí, že se těmi kousky papíru a kovovými kolečky stávají až posedlí. Peníze mohou být jak špatná, tak dobrá věc a je jen na Vás, jak je získáte a jak je využijete. Proto využívejte rozumně. (Nejen peníze, ale i všechno ostatní) Když po něčem toužíte, šetříte si na to peníze a konečně si to můžete koupit, je to skvělý pocit. (Tak ráda jím jogurty z Alamarku...) Podpora věcí, co máte rádi a milujete je také úžasná. Nejen penězi, stačí někomu třeba vyčistit hřeben nebo pomoct sebrat tužku a může mu to rozveselit celý den. A myslím, že bez trochy podpory a lásky nikdo jen tak nevydrží. Proto bych Vás chtěla poprosit o Vaši podporu.
Už pár let v Praze provozujeme rockové divadlo pro rockery a metalisty a musím říct, že je to opravdu úžasná práce, dělat to co milujete a sdílet to s lidmi, co jsou z toho nadšení. Proto jsme se rozhodli otevřít naše prostory pro ještě více lidí se zájmem o tvrdou hudbu a umění a podělit se o to, na čem celý život pracujeme. Nabízíme prostory pro začínající kapely a spoustu jiných věcí, sama ani nevím, co všechno... :D Ale abysme mohli pokračovat, potřebujeme finanční podporu. V posledních letech skončili někteří naši partneři a tím pádem s nimi už bohužel nemůžeme dál spolupracovat. Tím se náš příjem prostředků snížil a je těžší vyžít, než předtím. Myslím tedy, že přišel čas na naše příznivce, aby projednou také dali ruku k dílu. A samozřejmě ne jen tak!
Spolupracovali jsme na vymýšlení super odměn za příspěvky, které jsme sami připravili a těšíme se na jejich plnění. :)
Za pěněžní příspěvek 50,- je tu dobrý pocit a samolepka RockOpery, o které ani nevím, že existuje a už ji sakra chci vidět! :DD
U vyšších částek jsou čím dál lepší věci, jako látkový náramek s logem RockOpery (kterej chci vidět!!),
hrnek RockOpera (Taky neznám! Prý je krásný - byl na přání našeho fanklubu.),
vlastní vzkaz na pomalované stěně (To je opravdu geniální nápad, pak se musím zeptat, kdo to vymyslel :) Ta stěna úplně ožila!),
interaktivní exkurze po zákulisí divadla (To jsem zvědavá, v čem je interaktivní... Pak se asi přidám :D),
malování na obličej v našem stylu od naší milé maskérky,
profesionální karikatura od našich grafiček (Vřele doporučuji! Ty holky žeru! :DD),
hodina zpěvu od Pavly Forest (To se ničemu nevyrovná...) ...A spousty dalších věcí, přece nemůžu všechno prozradit! :D Dle mého je většina mnou nevyřčených odměn na úplně jiné úrovni, než ty zmíněné.

Ještě než přejdu ke konci tohoto článku chci říct, že tohle všechno nepíšu kvůli reklamě, nebo protože mě o to někdo poprosil, ale z vlastní vůle a protože chci dál dělat to, co mě baví. ...A taky protože se mi nelíbí dosavadní způsob propagace. :DD Nikoho z vás nenutím přispívat, ale stačí mi, když kliknete na tento odkaz a podíváte se, kolik práce a času věnujeme pro to, abysme mohli dál dělat to, co tak milujeme.

RockOpera je moje práce, RockOpera je můj domov, RockOpera je Mein Teil.

Klikni a staň se pravým rockerem

dafuk am i sayin


Mějte se krásně :)

Vaše baterka103/Micka

Povrchní strasti pozemského života

10. června 2015 v 17:30 | baterka103/Micka |  •Stuff I said•
Posaďte se, všechny vás zdravím.

Dneska vlastně nemám moc čas na psaní, zase v divadle hrajeme, ale musím se přiznat, že na to vůbec nemám náladu. Jsem smutná, unavená a zřejmě ze smutku mě i bolí hlava. Ten, kdo mne osobně zná, dost možná ví, že mám dva prarodiče z otcovy strany. Oba jsou už hodně staří, babičce je asi 85, děda, který je po mozkové mrtvici a musí se pohybovat na vozíčku, je myslím o rok starší. Mám k nim oběma velmi pevné pouto a strašně mě baví si s nimi povídat o jejich životě. O tom jak se potkali na plese, jak jeli do Francie, i o tom, jak mému tátovi v miminkovském věku vlezla na jeden vlas jedna veš, když byl na přebalovacím pultu po nějakém cikáněti.

Papírkové hry

1. června 2015 v 3:27 | baterka103/Micka |  •Stuff•





To jsme se tak jednou po měsících plánování s Nath a Siz sešly a stvořily něco, čemu by se dalo říkat piknik. No a na tomto místě vznikly (Mimo podivného ale moc dobrého tzv. ovocného salátu s marshmallow, celkem dobrých vanilkovo-kořeněných sušenek s konzistencí stvořenou pro ničení zlatých zubů a výborného onigiri, co mělo tendence se rozpadat skoro jako "vztahy" třináctiletých dívek a lepit se na oblečení jako... Něco hodně lepivého. *Nenapadá ji nic víc odpovídajícího, než sushi rýže* (...Počkat, to se tam ale všechno už přineslo, debile ._.) ) při hře, známé jako papírkovaná, či papírky, velmi zajímavé a... Ehm... Podivné věci. No a protože jsem si pozůstatky po této velmi bujaré akci vzala domů (((Gejmréé!))) a nechci je jen tak hodit do koše jako druhou sérii dokumentárního seriálu Ptáčata ČT, rozhodla jsem se s Vámi *přemýšlí, kdo vlastně jsou Oni* o tyto vtipné výplody tří weebo-nerdovských myslí podělit. •◘• *sighs* Nebudu to teda už zdržovat svejma rádoby spisovnejma kecama a přesunu se na tu zábavnější část.

Kam dál

http://data.whicdn.com/images/63889112/large.gif


Přidej na Seznam