Povrchní strasti pozemského života

10. června 2015 v 17:30 | baterka103/Micka |  •Stuff I said•
Posaďte se, všechny vás zdravím.

Dneska vlastně nemám moc čas na psaní, zase v divadle hrajeme, ale musím se přiznat, že na to vůbec nemám náladu. Jsem smutná, unavená a zřejmě ze smutku mě i bolí hlava. Ten, kdo mne osobně zná, dost možná ví, že mám dva prarodiče z otcovy strany. Oba jsou už hodně staří, babičce je asi 85, děda, který je po mozkové mrtvici a musí se pohybovat na vozíčku, je myslím o rok starší. Mám k nim oběma velmi pevné pouto a strašně mě baví si s nimi povídat o jejich životě. O tom jak se potkali na plese, jak jeli do Francie, i o tom, jak mému tátovi v miminkovském věku vlezla na jeden vlas jedna veš, když byl na přebalovacím pultu po nějakém cikáněti.


Babička umí výborně vařit, je neuvěřitelně milá a hodná a má nádherné písmo. Zamlada vypadala skoro jako albín, měla světlou kůži a plavé vlasy. Byla potvora hezká! (Rodinná hláška, těch máme mraky) Děda, když ještě mohl používat ruce, krásně hrál na klavír a uměl opravit snad cokoliv, co se rozbilo. Jako malá jsem s ním strašně ráda seděla u klavíru a poslouchala písničky ze Sněhurky, nebo se snažila zprovoznit naše historické vláčky. Dnes má bohužel omezenou pohyblivost, jeho pravá polovina těla ochrnula, tolik toho nenamluví a je citlivější na vnější podněty, ale pořád je to skvělý a moc milý člověk.

A proč že to vlastně všechno píšu? Prarodiče mám od svého stávajícího bydliště hodně daleko a dost často zapomínám babičce i přes mou lásku k nim zavolat. Mám teď hodně práce s doháněním známek na konci deváté třídy. Teprve v posledních týdněch školy mi přijde, že mám povinnosti. :D *sigh* ...Jednoduše: Asi před hodinou za mnou přišel táta a řekl mi, že moje babička včera šla na echo. (Ultrazvukové vyšetření srdce.) Už dřív s ním měla občas problémy, když třeba pracovala na zahradě, což jí všichni pořád zakazujeme a snažíme se dělat všechnu náročnější práci za ni. Normální lidský puls je okolo 60. Když ale lékař babičku vyšetřil, zhorzil se a okamžitě ji chtěl poslat do nemocnice. Puls jí vystoupal až na 150. To není normální. To je smrtelně nebezpečné. Babička však do nemocnice jít odmítla, protože by musela nechat dědu, který potřebuje neustálou péči a jejího bratra, který tam byl na návštěvě samotného. Vlastně si ani nedokážu představit, že by do té nemocnice šla - ona prostě není taková a dře, dokud se neudře, jen aby se ostatní měli dobře. Doktor řekl, že takhle nemůže přežít noc. Když táta tuhle větu vyslovil, opravdu jsem se zhrozila. Zůstala jsem ale mlčet a nechala ho pokračovat. Musela jsem se dozvědět, co se stalo. Naštěstí prý jako zázrakem se babiččin stav zlepšil a s dědou a strýcem, který i dnes zůstal, zatím nějak přežívají. Celé vyprávění zakončil tím, že už měl chuť zrušit celé představení (Předtím necelý den před začátkem), žejsem jediná, kdo to ještě neví, a že bych měla babičce zavolat. Jakmile se odebral hrát na zkoušku, což bylo téměř ihned poté, udělal jsem tak.

Tyhle životní situace donutí člověka se zamyslet nad tím, jak je důležité se věnovat svým prarodičům. Když si uvědomíte, že jeden z nich by tu třeba už zítra najednou nebyl, je to úplně jiné, než když o nich přemýšlíte jako o někom, kdo vám na narozeniny dá třeba nějaké kapesné a hnusnej svetr, co pak vyhodíte a za darované peníze si koupíte něco lepšího, zum beispiel oběd v mekáči, nebo nový tkaničky od Adidasu, co svítěj ve tmě.

Proto nemám náladu nic dělat. I když musím říct, že chudák můj táta to zvládá hůř. Už jsem ho viděla vylévat si smutek řvaním na herce, konkrétně studenty z konzervatoře, že neví, kdy nastupovat a já nevím co ještě, ale že kapela jede dobře, tak se maj kurva snažit, že jinak to představení může klidně hned zrušit. (Musím říct, že něco na tom je ...Mají být rádi, že se to včera opravdu nestalo a dostanou alespoň ten honorář.) Je mi ho líto, určitě by se nejraději na všechno vykašlal a jel za rodiči...

*Sigh* No nic, všichni musíme vydržet do začátku prázdnin. Ach, ty opjevované, blahodárné prázdniny. Už jen tohle jedno představení, testy ve škole a je to za mnou. ...Snad.

Vaše unavená a vlastně i plná starostí
baterka103/Micka
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Larten Larten | Web | 19. června 2015 v 15:45 | Reagovat

Bože,to je zázrak,že dnes takoví lidé existují...obdivuji i tvýho tátu,kéž by můj byl taky takový,tohosi važ :-D .
Přeji tvým prarodičům ještě spousty zdravých let...nakonec i prarodiče má člověk taky jen jedny :-) .Taky to znám,babička taky má vysoký tlak a furt dělá,že by postavila i Čínskou zeď.Je to tak,že prostě ve stáří se člověk bojí,aby na něj ostatní nemysleli špatně a tak se snaží ze všech sl,aby se na něj nemyslelo ve zlém a aby všichni byli v pořádku.Takhle to je i u mí babičky ;) .

2 aliii aliii | 26. června 2015 v 22:41 | Reagovat

drzím ti palce :-9 :-)

3 aliii aliii | 26. června 2015 v 22:48 | Reagovat

[2]:jj, taky to tak mám :-)

4 Darkness ღ Darkness ღ | E-mail | Web | 11. července 2015 v 20:21 | Reagovat

Ou, tohle je smutný článek, ale je krásné, jak o nich vypravíš a zajímáš se o jejich život. Je vidět, že je máš doopravdy ráda. Já své prarodiče nikdy sama od sebe nenavštívila, protože si s nima prostě nemám říct a babička z otcovi strany (už jediný prarodič který mi zbyl) mi už 3x převyprávěla, co dělala jako mladá a následně kritizuje dnešní dobu. Trochu mě to mrzí, ale já jí vážně nemám moc o čem povídat. A jen sedět s ní v tiché místnosti mi přijde trapné.
Přeji tvým prarodičům hodně sil a ať jim zdraví slouží jak nejlépe to jde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
http://data.whicdn.com/images/63889112/large.gif


Přidej na Seznam